Blog

Hľadáme šikovných stredoškolákov, ktorí by nám na svojich školách pomohli organizovať workshop zameraný na tému štúdia v zahraničí. Snažíme sa o tejto téme búrať bariéry a predstaviť možnosť štúdia v zahraničí ako reálnu možnosť pre šikovných študentov.

V minulom školskom roku sme usporiadali workshopy na školách po celom Slovensku a Česku a oslovili sme stovky študentov, ktorí si z prednášky odniesli mnoho rád a odpovedí na svoje otázky. Naše workshopy však nie sú len o technických informáciách, ale najmä o osobnom príbehu, predávaní skúseností a motivovaní študentov k rozvíjaniu ich talentov na univerzitách v zahraničí.

Myslíš si, že by si nám vedel pomôcť s organizáciou workshopu aj na tvojej škole a zaistil tak, že k Vám bude môcť prísť prednášať študent z prestížnej svetovej univerzity? Neváhaj nás kontaktovať a my spravíme čo je v našich silách aby sme mohli usporiadať bezplatnú prednášku aj na tvojej škole.

[one_third]Gymnázium v České LípěJarda Pavlíček na Gymnáziu v České Lípě [/one_third] [one_third]Gymnázium v Dobříši Nina syračková na Gymnáziu v České Lípě [/one_third] [one_third_last]Gymnázium Jana Keplera v Praze Tereza Nekolová a Martin Pátek na Gymnáziu Jána Keplera v Praze [/one_third_last]

Po čtyřech letech na bakaláři na UCL jsem se, jak už jsem naznačila ve svém minulém příspěvku, dostala opět do přijímačkového stavu. Jakmile odzvonilo netrpělivému čekání na výsledky britských magistrů, mohla jsem se začít soustředit na magistry české. Přijímací řízení mám za sebou, a proto bych se s vámi ráda podělila o zkušenosti. Ačkoliv se to totiž nezdá, není zas až tak výjimečné, aby se český absolvent britské školy hlásil na českou.

Motivace

Pro velkou část lidí to přesto může být překvapující – “Ty chceš studovat v Česku? Proč?” Spousta lidí má bůhvíproč pocit, že na českých školách nenačerpáte dobré znalosti nebo že přechod z jedné země do druhé znamená, že ta první nestojí za nic. To jsou ale hrubé omyly.

Stejně jako na bakalářském, tak i na magisterském stupni platí, že každá katedra je nějakým způsobem specializována, k čemuž je dobré přihlížet, pokud se tam chcete hlásit. Na magisterském stupni je to ještě důležitější, protože se jedná o specializovanější výuku, případně naopak všeobecnou, v každém případě však oproti bakalářskému studiu často s kratší dobou trvání. Pokud se tedy vaše specializace vyučuje na české škole, proč nevyužít toho, že mluvíte česky?

Kvalita škol může být různá, a i když mají žebříčky mnoho much, pokud vás zajímají, není od věci si připomenout, že některé české instituce se dostávají do top 200 v QS Rankingu v různých oblastech (lingvistika, matematika, informatika, geografie atp.).

Přihláška

Stejně jako u britských přihlášek, tak i u českých neexistuje celonárodní přihlašovací systém, tudíž budete muset na každou školu vyplnit podat přihlášky zvlášť. Většinou stačí zadat pouze osobní údaje – motivační dopis, CV ani doporučení nejsou v Česku (alespoň v tuto chvíli) obvyklé. Uzávěrky mohou být kdykoliv v průběhu roku, nicméně oblíbeným datem bývá poslední únorový den. Do té doby také musí škole dorazit poplatek za přihlášku – cena je obvykle kolem 500 Kč za obor, který lze studovat jednooborově, případně zhruba 250 Kč za obor, který je nutné studovat dvouoborově. Na rozdíl od Velké Británie se nehlásíte na předem dané kombinace, nýbrž se hlásíte na každý dvouobor zvlášť a následně si z nich vyberete výslednou dvojici.

Pokud se zdržujete v zahraničí, pověřte někoho plnou mocí v České republice, aby vám vyzvedával korespondenci, kterou vám zašlou školy, na které se hlásíte. Termíny přijímacích zkoušek nebo další rozhodnutí vám musejí být zaslány poštou a ne vždy jsou zveřejněny v informačním systému školy.

Pokud to školy umožňují, může vám být přijímací řízení odpuštěno, splníte-li určité podmínky. Často se na některých oborech promíjí těm, kteří měli výborný prospěch ve stejném oboru. Pokud si nejste jisti, jestli tam spadá i váš britský průměr, kontaktujte školu.

Zkoušky

Termíny zkoušek bývají obvykle v květnu nebo červnu, což je bohužel také doba zkouškového období ve Velké Británii. Na webových stránkách každé školy by měl být zveřejněn harmonogram přijímacího řízení, kde by měla být data zkoušek. Pokud se vám kryjí, dejte vědět škole, na kterou se hlásíte, a požádejte o náhradní termín. Zažádat o náhradní termín můžete i zpětně, nicméně existují určité lhůty.

Součástí přijímacího řízení mohou být písemné, ale i ústní zkoušky, případně talentové. Písemné zkoušky mohou být různého charakteru; někde potkáte test s uzavřenými odpověďmi, někde s otevřenými. Je dobré si předem zjistit, co se bude ve zkouškách testovat. I když se bude zkouška skládat z učiva, které jste v Británii probrali, je lepší si předem nastudovat českou terminologii, aby se vám nestalo, že budete znát nějaký výraz pouze v angličtině, ale už ne v češtině.

Pro ústní zkoušky platí vesměs totéž. Krom toho vás školy mohou požádat o donesení CV, výpisu známek, seznamu literatury a podobně. S angličtinou by většinou neměl být problém, ale pokud si nejste jisti, je lepší se předem zeptat. Co se týče oblečení na ústní zkoušku, nemohu mluvit za všechny školy a obory, ovšem z vlastní zkušenosti mohu říci, že komise, které jsem potkala, celkově příliš formálně oděné nebyly a ani u mě neformální oděv nevadil.

Výsledky zkoušek

Někdy vám výsledek zkoušky (body nebo přijetí) sdělí na ústní zkoušce, někdy si budete muset počkat na zprávu v informačním systému nebo dopise. V každém případě je však na rozdíl od britského rozhodnutí bezpodmínečné, tzn. jedinou podmínku, kterou potřebujete splnit, je dodání diplomu u zápisu.

Váš diplom ale musí být před zápisem nostrifikován, tj. uznán jako rovnocenný českému. Až se dozvíte výsledky svých zkoušek v Británii, zažádejte si urychleně o vydání diplomu nebo potvrzení o ukončení studia spolu s výpisem známek. Až vám dorazí, ověřte si tyto dokumenty přes apostilu na britském ministerstvu vnitra. Poté, co vám je ministerstvo ověří (nemělo by to trvat více než pár dní), si nechte vaše vzdělání ověřit buď na české veřejné vysoké škole, která realizuje obsahově shodný obor, nebo na českém ministerstvu školství. Lhůta pro vyřízení žádosti je 30 dní, nicméně vzhledem k tomu, že Česko i Velká Británie jsou součástí Evropské unie, může proces trvat i mnohem kratší dobu. Pokud vám hrozí zmeškání zápisu, dohodněte se se školou na alternativním datu zápisu nebo poproste ministerstvo o rychlé vyřízení žádosti s tím, že potřebujete dané dokumenty k zápisu.

Pokud se tedy rozhodujete nad budoucím postgraduálním studiem, zvažte i české školy – můžete tam narazit na kurz nebo na školitele, kteří se vám budou líbit. Přeji vám hodně štěstí u přijímaček.

Přijímací řízení na postgraduální studium je v plném proudu, a protože já už ho mám za sebou, rozhodla jsem se, že napíšu o procesu článek.

Přijímací proces je velmi podobný tomu na pomaturitní obory, nicméně se liší v několika zásadních detailech. Je proto dobré jim věnovat pozornost, aby vám něco důležitého neuniklo.

Na rozdíl od přihlášek na bakalářské studium nejsou ty na magisterské (a ani doktorské) centralizované – neexistuje obdoba UCASu, společné uzávěrky pro přihlášky atd., tudíž je potřeba si hlídat každou školu zvlášť, aby vám nic neuniklo. Mnoho škol operuje s online přihláškami, tudíž odpadá problém s papírováním a obíháním pošt. Uzávěrky jsou různé a mohou být jak na podzim, tak i v létě těsně před započetím akademického roku. Může se také stát, že škola bude mít pro jeden obor více uzávěrek – to znamená, že když se přihlásíte například den po skončení první uzávěrky, budou se vaší přihláškou zabývat, nicméně budete posouzeni až po uplynutí další uzávěrky. Někde jsou s některými uzávěrkami spojená stipendia, jinde praktikují tzv. rolling admission, což znamená, že se přijímá až do naplnění maximálního počtu studentů – takže i když se přihlásíte před uzávěrkou, může se stát, že už na vás nezbude místo, jelikož už škola bude mít dostatek přijatých studentů.

Na vyšším stupni studia také mohou požadavky na absolvování specifického bakalářského programu nebo dlouhodobou praxi v oboru. Typicky se to týká filologie nebo matematiky.

Přijímací proces je v režii každé univerzity, takže se bude napříč institucemi lišit, nicméně většinou budou od vás vyžadovány výpisy známek, motivační dopis, doporučení a životopis. Někde budou požadovat i výsledky standardizovaných testů, zaslání písemných prací nebo účast na pohovoru. Pokud nejste rodilými mluvčími angličtiny, bude po vás požadována zkouška z jazyka, nicméně jestliže jste absolvovali vysokoškolské vzdělání v angličtině, bude vám nejspíš odpuštěna.

Cena za přihlášku se také liší – někde nebudete muset platit vůbec nic, jinde mohou po vás chtít několik desítek liber. Je dobré si podle toho také vybrat, kam se budete hlásit, pokud nemáte příliš vysoký rozpočet.

Výpis známek se zasílá kompletní, tj. i s výsledky předmětů nebo ročníků, které se vám do průměru nezapočítávají. Pokud tedy máte v plánu se hlásit na vyšší studium, je dobré brát školu vážně úplně od začátku a ve všech ohledech, protože poté váš výkon uvidí přijímací komise.

Motivační dopisy mohou být různé délky a je proto dobré si předem zjistit, jaké má obor požadavky na počet slov nebo stran. Na rozdíl od UCASu, vzhledem k tomu, že se hlásíte na každou školu zvlášť, můžete motivační dopis na každou školu, na kterou se hlásíte, patřičně uzpůsobit, nicméně je nutné vzít v potaz, že pokud se přihlásíte na hromadu spolu nesouvisejících oborů, bude to pro vás znamenat práci navíc. Je proto dobré si dát přihlášky na stejné nebo příbuzné obory. Do životopisu píšete relevantní věci týkající se oboru, t. j. vaše vzdělání, pracovní zkušenosti, publikace, profesní certifikáty atp.

Doporučení se obvykle požadují dvě nebo tři, často od vysokoškolských vyučujících nebo vedoucích ročníkových nebo závěrečných prací. Je dobré kontaktovat potenciální doporučující co nejdřív, jednak aby měli dostatek času vám doporučení napsat, jednak abyste měli vy dostatek času sehnat náhradu, pokud někdo z nich odmítne.

Poté, co odešlete přihlášku a dojde k vyhodnocení (může trvat několik týdnů, ale i měsíců), se dozvíte verdikt. Může vám dorazit nepřijetí, přijetí s podmínkou, bezpodmínečné přijetí, zapsání ne čekací listinu nebo přeložení do další uzávěrky.

Nepřijetí je asi jasné – znamená to konečnou. Podmínečné přijetí se bude týkat nejspíš každého, kdo ještě nemá ukončené pregraduální studium. Většinou ty “lepší” školy požadují alespoň upper second class nebo zahraniční ekvivalent, někde dokonce i first class. Existují ale i školy, které berou i uchazeče s lower second class nebo dokonce third class. Některé školy mohou mít specifické požadavky na konkrétní průměr (např. 65 %) nebo známku z konkrétního modulu (např. 73 % z bakalářské práce). Bezpodmínečné přijetí se bude týkat především těch, kteří už mají bakalářské studium za sebou.

Na čekací listinu můžete být zapsáni poté, co přijímací komise usoudí, že máte předpoklady daný obor na dané škole studovat, nicméně definitivní ano vám bude moci říct pouze tehdy, pokud se kvalifikovanější uchazeči rozhodnou nepřijmout nabídku ke studiu. Přeložení do další uzávěrky funguje u těch škol, které operují s více uzávěrkami (viz výše), čili budete hodnoceni až s další várkou přihlášek. Často se to týká uchazečů, kteří jsou na hraně a které komise potřebuje zhodnotit s více přihláškami, aby se definitivně rozhodla.

Pokud tedy uvažujete o pokračování ve vysokoškolském studiu v Británii, doporučuji vám se co nejvíc snažit ve škole a věnovat se oboru, který chcete na magisterském stupni studovat. Můžete například chodit na stáže, účastnit se konferencí nebo vydat příspěvek v akademickém periodiku, abyste komisi ukázali, že se o obor zajímáte i nad rámec studijních povinností. Někdy mohou takové aktivity pomoci i vykompenzovat slabší studijní výsledky, ale ne vždy je to pravidlem. V motivačním dopise a CV vyjádřete, proč zrovna vy byste měli být přijati a zároveň využijte kariérního poradenství na své škole, pokud tam funguje, aby si tyto dokumenty s vámi prošel někdo, kdo je schopen vám poskytnout kvalitní zpětnou vazbu. V neposlední řadě buďte milí a laskaví ke svým vyučujícím (a samozřejmě i dalším lidem ve svém okolí), aby měli radost vás učit a později vám třeba napsat doporučení. Začněte pracovat na přihláškách včas a ohlídejte si termíny.

This year I had a great opportunity to spend the summer in Los Alamos National Laboratory, New Mexico – an opportunity I have not even dare to dream about before it actually happened.

As you may probably know, the lab was founded in 1943, mainly due to Einsten’s letter to Roosevelt expressing his worries about Germans constructing an atomic bomb. The original purpose of the laboratory was to develop the nuclear weapons faster than the Nazis. This started the infamous project Manhattan, with physicists like Feynman, von Neumann, Fermi, Oppenheimer and many other scientific giants being involved. The good intent of stopping the world war ended in misuse of the weapons by the government in Nagasaki and Hiroshima. These events are an integral part of the laboratory history and cast a thick shade on numerous scientific successes of the lab.

I was interning in the theory division (civil section of course) focusing on plasma physics and applied mathematics. Besides fundamental research, the problems being solved in the division contribute to development of fusion power plants. These should provide a mean of overcoming the energy crisis in the near future, which I find very motivating.

As a second year BSc student, I did not have much means to contribute to the cutting-edge research. I tried very hard though. During the placement I completed two projects concerning the collisional transport in plasmas and one other side project. Although the outcomes of my work were not direct this summer, being 2.5 months in Los Alamos and working 10 hours a day on the projects (and thinking about them the rest of the time) moved me a lot further in my studies – and also my life.

The Los Alamos/Santa Fe county experience was great as well. After a week of crash-landing in Santa Fe sikh community, thanks to last-minute AirBnB booking, I ended up living on an indian (native american) land. The place was located in the middle of a highway between Santa Fe and Los Alamos. It was a small pueblo in badlands, called Pojoaque. I was sharing a mobile home with a mexican guy, his wife and two children. Eric was just finishing his masters in economics at the New Mexico State, having a long term placement in the laboratory.  I have to admit I was extremely lucky, as Eric was extremely chilled-out and clever person and I had amazing times sharing the house with him. Also the fact that he was employed in the lab was really convenient for both of us, as we carpooled every day.

There were a few exciting things about “the butterfly springs” — the name of the mobile home colony and (as I believe) a translation of hispanic-sounding Pojoaque. Firstly, as banal as it may sound, there was a (small and not mall !) supermarket in a walking distance to the mobile home community. Quite unusual in this part of the states. Thanks to the regular carpools, this prevented me from depending on a car ownership. Secondly, there were beautiful mesas (flat top mountains) surrounding the town. I spent lots of time regularly jogging at the top of them in the dusk. There was also a beautiful museum of native culture, which I visited a few times. It appeared to be deserted all the time – so I felt a bit sorry for the guys taking care of it at first. As I learned later however, the museum was sponsored by an indian owned casino. Almost every surviving pueblo of the Tewa/Tiwa cultures in the Santa Fe and Los Alamos counties had one, as these are illegal on the US land – so the indians have de facto a gambling monopole in New Mexico. The casinos support the pueblo administration, tribal police, museums, scholarships for young and so on. In fact, many Santa Fe cowboys were offering their salaries on day to day basis for the upkeep of the pueblo by these means. It was quite a shocking experience seeing all the grannies bending their backs in front of the slot machines covered in pink cat pictures – a thing I would call a proper cultural shock.

Concerning the social sides of my stay, I have to say that besides meeting Eric, I was really lucky to have such a great mentor for my research, as well as to know Katka Falk (researcher in lasers) who in fact initiated my whole trip to LANL. I spent enjoyable weekends with her and her husband on trips to various ruins of the original indian settlement or some other landmarks. These were always a great recharger after the week spent in the office.

To sum it up, LANL stay was an amazing once-in-lifetime opportunity to find out how the real physics lab works. I was extremely lucky to have my profile here, as it initiated the contact between me and Katka. Besides being the best company during my stay, she, together with my mentor took care of all the necessary administration required for the placement, for which I am enormously grateful.

Autor: Vojtech Havlíček, študent fyziky na Imperial College

Je tomu již měsíc a půl, co jsem přistála na granadském letišti. Na rozdíl od Prahy tu bylo neuvěřitelné vedro a z rozzářené oblohy se vůbec nedalo vyčíst, že se blížil podzim. Poté, co jsem našla své zavazadlo, jsem odebrala na autobus do centra města, odkud jsem se městskou dopravou dopravila ke kolejím. Tam jsem si vyzvedla klíčky od bytu, vyřídila nezbytnou administrativu nakonec se odebrala do nového domova. Po vybalení jsem si oddechla a pomyslela si: „Zítra začne třeťák.“

Granadská univerzita, se kterou má naše univerzita bilaterální smlouvu, byla pro mě jasnou volbou z několika důvodů: Nabízela předměty zaměřené na španělskou jazykovědu (která mi žalostně chyběla na UCL) i arabštinu, nacházela se v nepříliš velkém městě, ale zato byla Česku blíže než Mexiko. V Andalusii jsem navíc předtím byla a moc se mi tam líbilo, právě kvůli směsi kultur, tudíž když jsem se dozvěděla, že jsem prošla interním přijímacím procesem a získala jsem jedno z několika míst na této univerzitě, pocítila jsem neuvěřitelné štěstí.

Zdejší systém výuky je jiný než ten, kterým jsem si předchozí dva roky procházela. Akademický rok se tu nedělí na trimestry, nýbrž na semestry. První probíhá od září do února a druhý od února do července. V závěru každého je několikatýdenní zkouškové období. Výhoda je, že téměř všechny zkoušky jsou písemné a na rozdíl od UCL jsou jejich termíny známy již na začátku akademického roku, což znamená, že si člověk může vybrat předměty tak, aby se mu zkoušky nekryly, případně aby mu zkouškové skončilo dřív.

Rozvrhy na Filozofické fakultě jsou velice jednoduché. Výuka probíhá od pondělí do čtvrtka, přičemž předměty se zásadně vyučují v pondělí a středu, nebo v úterý a čtvrtek. Každý předmět tedy běží dvakrát týdně dvě hodiny, pokaždé ve stejnou dobu ve stejné učebně. Když jsem to zjistila, cítila jsem úlevu nad tím, že si snadno zapamatuji, kde a kdy mám být, ale stejně tak jsem pocítila obavy ze spousty hodin. Jestliže budu mít týdně pět předmětů, budu trávit týdně ve škole dvacet hodin a připravovat se doma na výuku minimálně dalších dvacet hodin. Jak tam narvu svůj ročníkový projekt, povinnou součást hodnocení na UCL?

Mé obavy se rychle rozplynuly – to, že mám hodně hodin, ještě neznamená, že budu muset věnovat výuce více času. Jak se ukázalo na prvních hodinách, výuka tu není náročná ani jako na UCL.

S výjimkou arabštiny, kde je nás ve třídě šest, mám výlučně přednášky a cvičení čítající zhruba sto lidí. Oproti mé mateřské škole, kde jsem zažila přednášky nanejvýš se čtyřiceti lidmi, to byl trochu šok. Najednou byli vyučující jen lidé, kteří přišli na hodinu, zapnuli počítač a začali předříkávat promítané texty nebo sami zapisovat to, co zrovna říkali. Na diskuzi bylo pochopitelně málo času. Někteří studenti se tak místy cítili zmateni, protože probírané látce nerozuměli a ne každý vyučující jim to usnadňoval. Výhodou právě v takovém případě bylo ono pomalejší tempo, díky kterému stačilo se jednou týdně akorát podívat do sešitu nebo do skript, aby si člověk zapamatoval, co se ten týden probralo.

Průběžné hodnocení v některých předmětech existuje a zahrnuje docházku a skupinové nebo individuální písemné práce. Se skupinovou prací zkušenosti nemám, nicméně jedna písemná práce nám nedávno zadána byla. Vyučující pouze po nás chtěla, abychom si přečetli její skripta, která jsou na prodej ve školním reprografickém středisku, a napsali jejich resumé. Žádné specifické požadavky na formátování nebo citace uvedeny nebyly. Přemýšlela jsem, proč se takové úkoly musejí dělat na vysoké škole a co studentům přinesou. Pokud k tomu člověk připočte fakt, že většina studentů druhého ročníku hispanistiky nepokročila od bachillerata (zdejší obdoba maturity) s angličtinou od úrovně B1 a nejvyšší úroveň, jaké v angličtině dosahují, je B2, přestane se divit, proč jev Andalusii tak vysoká nezaměstnanost (u mladých lidí dokonce činí 50 %).

Tento stav reflektuje zanedbávání vzdělávání vládou, která se sice snaží dostat na vysokou školu více absolventů středních škol, ale neposkytuje pro to univerzitám adekvátní finanční podporu, která potom vybírají čím dál větší školné od studentů. Výsledkem jsou přeplněné učebny, vyučující bez kontinuálního pedagogického vzdělávání a samozřejmě málo možností osobního rozvoje. Veřejnost na to sice reaguje bouřlivými protesty, nicméně se vesměs soustředí pouze na finanční obsah problému a problémy na to nabalené jí povětšinou unikají. Tak se mi stalo, že jsem šla po chodbě a narazila na plakát, který vyzýval vládu, aby umožnila studentům studovat cizí jazyky až po úroveň B1 zdarma. Proč by ovšem měly být hrazeny jen úrovně po B1? Proč nemůže být i nemajetným studentům umožněno, aby dokázali plynně hovořit cizí řečí? Uvědomují si ti, kteří tento plakát vytvořili, že pouze se znalostí španělštiny budou mít omezené pracovní příležitosti?

I přes to, že z odborného hlediska se dá vytěžit z fakulty velmi málo, dá se pořád co nejvíc využít z toho, že žiji v zemi, jejíž jazyk studuji. Na začátku pobytu jsem se rozhodla, že se budu snažit mluvit výlučně španělsky a budu se snažit co nejvíce zapadnout mezi místní studenty. Znamenalo to, že jsem v masovém měřítku odmítala obří erasmácké párty, kde se španělsky nemluvilo, případně kde se kvůli hluku a hladině alkoholu ani moc konverzovat nedalo. Původně jsem se bála, že se budu cítit izolovaně, nicméně poté, co jsem navštívila akce, které se mi líbily a kde se mluvilo španělsky, jsem se seznámila s několika lidmi, se kterými jsem se občas vídala i ve škole.

Výhodou samozřejmě byly i hodiny arabštiny s malým počtem studentů, kde nebyl problém se dát se všemi do řeči. Pravda, moje španělština nebyla perfektní, ale díky tomu, že jsem měla možnost v klidu poslouchat zdejší přízvuk, jsem se postupem času začala cítit jistější. Nakonec i ty lidi z naší arabské skupiny jsem začala potkávat i na jiných hodinách, a tak jsem se necítila osaměle, když jsem potřebovala s něčím pomoci, a měla jsem se koho zeptat. Když jsem poté náhodou narazila ve škole na spolužačku z UCL a dala se s ní do řeči v angličtině, občas mi chvilku trvalo, než jsem si vzpomněla na některá anglická slovíčka, protože už jsem je měla zafixovaná ve španělštině.

Možná se ptáte, jak v tuto chvíli vidím svůj pobyt v zahraničí, když jsem ve svém příspěvku nastínila své smíšené pocity. Mohu však s klidným svědomím prohlásit, že této zkušenosti nelituji. Díky tomu, že člověk odjede do zahraničí, odpočine si od všedních starostí a najednou začne znovu prozkoumávat neznámé teritorium. I když zde panuje chaotická výuka, alespoň člověk vidí, kam by školství ubírat nemělo. Díky tomu, že se člověk baví s místními, si alespoň procvičí jazyk a časem ubudou chyby, které předtím dělal, což je důležité pro sepsání ročníkové práce, potažmo postup do posledního ročníku. Studijní pobyty, mezi které patří i Erasmus, mají tedy pořád smysl – člověk se jen musí sám rozhodnout, jak s nimi naloží.

Je Boh výmyslom človeka? Sú Božie príkazy dobré, lebo ich Boh nariadil, alebo ich nariadil preto, že sú dobré? Je utrpenie vo svete dôkazom, že všemohúci, vševediaci a nekonečne dobrý Boh neexistuje? Dá sa zlúčiť Božia prozreteľnosť s ľudskou slobodou? Môžu kresťania, ktorí neschvaľujú homosexuálne správanie aj tak podporovať legalizáciu homosexuálnych zväzkov a byť konzistentní? Je pravda, že spoločnosť, ktorá sa snaží vyhnúť akémukoľvek utrpeniu, sa stáva nehumánnou? Je logické veriť v nesmrteľnosť ľudskej duše a neveriť pritom v Boha? Mali by sme vôbec chcieť, aby Boh existoval?

Takéto a im podobné otázky si z času na čas položí snáď každý. Väčšina ľudí však na pátranie po uspokojivých odpovediach asi nemá popri každodenných starostiach dosť času. K hlbokým úvahám na tieto témy tak obvykle dôjde až pri treťom – štvrtom pive, keď človek akosi prirodzene zvykne skĺznuť k filozofovaniu.

Tým z vás, ktorí si myslíte, že by vás bavilo diskutovať o týchto otázkach so špičkovými teológmi a filozofmi v intelektuálne stimulujúcom prostredí starodávnej univerzity — tak práve vám vrelo odporúčam štúdium teológie na University of Oxford. V tomto príspevku by som vám rada priblížila ročný program Postgraduate Diploma in Theology, ktorý som pred nedávnom v Oxforde absolvovala.

Zameranie programu

Postgraduate Diploma (PgDip) je študijný program primárne určený pre tých, čo majú základy v nejakom inom odbore, no radi by si rozšírili obzory o novú oblasť. Keďže oficiálne je to magisterský stupeň štúdia („Masters level“), vyžaduje sa ukončené bakalárske vzdelanie v zásade v akejkoľvek oblasti okrem tej, ktorú sa chystáte študovať (t.j. v tomto prípade okrem teológie).

Motivácie študentov k výberu tohto programu sú rôzne – niektorí sa rozhodli zmeniť svoje akademické zameranie, ale nechcú študovať ďalšieho troj/štvor-ročného bakalára (t.j. PgDip im slúži ako „transition“ z jedného odboru na iný), iní si prostredníctvom tohto programu dopĺňajú vedomosti, ktoré potrebujú k svojmu výskumu v inej oblasti (napr. študujú históriu zo zameraním na dejiny cirkvi a chcú viac pochopiť niektoré cirkevné dogmy), no a sú aj takí, ktorých k tomu nevedú konkrétne akademické ciele, ale skrátka ich daná problematika zaujíma a chcú sa jej rok intenzívne venovať. To bol aj môj prípad, a tak som si vzala v práci neplatené voľno a rok som sa miesto business consultingu venovala metafyzickým otázkam.

Forma výučby

Napriek tomu, že študenti PgDip sú „graduate students“, štúdium je organizované ako pre „undergradov“, čo v prípade Oxfordu znamená, že ťažisko výučby je v tzv. tutoriáloch. Tutoriál je cca hodinová diskusia študenta s profesorom na dohodnutú tému, na ktorú študent vopred napíše esej v rozsahu cca 2 500 – 3 000 slov. Potom spolu danú esej rozoberú, aby tútor zistil, či študent vie svoj názor dostatočne obhájiť a či rozumie širším súvislostiam preberanej problematiky. Veľký dôraz sa kladie na schopnosť presvedčivo argumentovať. Témy esejí sú stanovené tak, aby študenti boli nútení prezentovať svoj pohľad na vec namiesto toho, aby len popísali, kto si čo o tom myslí. Tútorovi nejde o to, aby mali rovnaký názor ako on, ale aby ten svoj názor vedeli čo najlepšie zdôvodniť. Keď porovnám prístup vyučujúcich v Oxforde s tým, ako k nám pristupovali pedagógovia na českých vysokých školách (teda aspoň na tých, ktoré som absolvovala), tak kým v Prahe nám veľmi radi hovorili „kolego“/ „kolegyně“, v skutočnosti som mala vždy pocit, že sa s nami rozprávajú s akýmsi dešpektom a že vonkoncom neočakávajú, že by ich náš názor na vec mohol akýmkoľvek spôsobom obohatiť. V Oxforde som preto bola opakovane prekvapená, keď tútori brali vážne to, čo som napísala/ povedala, a vôbec nepredpokladali, že sa musím mýliť, keď tvrdím niečo iné ako oni. Zdá sa, že tu majú veľkú dôveru v intelektuálne schopnosti svojich študentov, a tak necítia potrebu nadiktovať im „správne“ odpovede. Namiesto toho ich učia kriticky myslieť, rýchlo sa zorientovať v množstve informácií a vyselektovať to, čo je dôležité, jasne sa vyjadrovať, presvedčivo argumentovať. Tieto schopnosti sú na trhu práce vysoko cenené, a tak viacerí absolventi teológie končia v rôznych oblastiach – od práva cez investičné bankovníctvo po poradenstvo.

Vzhľadom k tomu, že na tutoriáloch je človek obvykle s profesorom sám, tak nie je dosť dobre možné sa na hodinu nepripraviť. Týždenne som potrebovala prečítať tak 300 – 600 strán a napísať 1 – 2 eseje. To znamená, že počas trimestra sa veľmi flákať nedá a štúdium tu je ďaleko menej „nárazové“ ako si pamätám z českých univerzít (kde sme sa väčšinou učili až pred skúškami). Na Oxforde je akademický rok rozdelený do troch trimestrov, z ktorých každý trvá osem týždňov, počas ktorých väčšina študentov intenzívne maká. Medzi trimestrami je šesť týždňové študijné voľno, počas ktorého si môžete trochu oddýchnuť, ale v zásade sa očakáva že toto „voľno“ strávite konsolidovaním poznatkov z predchádzajúceho trimestru a prípravou na ten ďalší (napr. prečítaním základnej literatúry, predpísaných textov, atď.)

Okrem tutoriálov sú ku každému predmetu (na Oxforde ich volajú „papers“ – podľa záverečných písomiek) vypísané nejaké prednášky („lectures“), ktoré ale nie sú povinné. V porovnaní s tutoriálmi mi prednášky neprišli až tak prínosné (samozrejme, až na výnimky, akou boli napr. lectures prof. Leftowa z Filozofie náboženstva, pri ktorých som zažila niekoľko „aha!“ momentov).

Predmety („papers“)

Samotná náplň kurzu závisí do značnej miery na vás. Môžete si vybrať 3-5 predmetov (väčšina ľudí si vyberie tri, niektorí štyri, neviem o nikom, kto robil päť), z toho aspoň jeden musí byť z Nového zákona (The Four Gospels alebo The New Testament Epistles) a aspoň jeden zo Starého zákona (The Pentateuch and Historical Books alebo Prophets, Psalms, Wisdom) alebo z doktríny (God, Christ and Salvation). Okrem toho si môžete vybrať cirkevné dejiny, kresťanskú etiku, filozofiu náboženstva, či svetové náboženstvá – hinduizmus, budhizmus, islam.

Aj v rámci vybraného predmetu máte značnú flexibilitu. K dispozícii máte osem stretnutí s tútorom a môžete sa s ním/ s ňou dohodnúť, ktorým témam by ste sa chceli počas tutoriálov venovať. Nemáte totiž šancu prebrať všetko, a ani sa to od vás neočakáva (keďže na záverečných písomkách si v rámci možností môžete vybrať, o čom chcete písať eseje). Preto dáva zmysel, aby ste svoj čas venovali témam, ktoré vás zaujímajú najviac.

Skúšky

PgDip patrí medzi „taught courses“, takže študenti nepíšu žiadne záverečné práce ako bakalárku či diplomku. Diplom dostanú na základe toho, ako napíšu „papers“ (záverečné písomky). Tie majú formu esejí a píšu sa až po skončení všetkých troch trimestrov. Každý „paper“ trvá tri hodiny počas ktorých musíte napísať 2-3 eseje. Očakáva sa, že v esejach demonštrujete svoj prehľad v danej problematike a zároveň aj určitý nadhľad nad vecou, vďaka ktorému dokážete presvedčivo a na obmedzenom priestore obhájiť svoj názor.

V prípade niektorých predmetov sú súčasťou písomiek aj tzv. „gobbets“ – t.j. dostanete úryvok z vybraných textov (Biblia, diela významných teológov) a vy musíte napísať, odkiaľ presne daná pasáž je, v akom kontexte sa nachádza, akú funkciu plní, čo znamenajú jednotlivé slová atď. Keďže pri písomkách nemôžete používať nič okrem pera, tak tie predpísane texty musíte ovládať spredu-zozadu.

Vaše (rukou písané) eseje a gobbets potom číta (či skôr lúšti) niekoľko hodnotiteľov (z Oxfordu i z iných univerzít) a spoločným konsenzom ohodnotia váš paper nejakým percentom (toto mi dlho pripadalo záhadné, ako dokážu na percento obodovať esej, ale zdá sa, že v tom majú prax). Pokiaľ získate nad 70 %, tak máte „distinction“ (t.j., ste borci), pokiaľ získate menej ako 45 % tak ste daný paper nenapísali. Celkovo k udeleniu PgDip potrebujete mať z troch papers priemerne aspoň 54 %. Môžete písať aj viac písomiek (pokiaľ ste z daných predmetov absolvovali tutoriály), ale do hodnotenia sa vám započítavajú len tri najlepšie výsledky.

Pre niektorých študentov je táto forma skúšania pomerne stresujúca, keďže váš výsledok závisí od jedinej písomky (aj keď na tutoriály sa musíte pripravovať, nezbierate na nich nijaké „body k dobru“). Avšak aj keď sa stáva, že niekto písomku nenapíše, nie je to veľmi bežné. Formát písomiek je totiž taký, že pokiaľ ste sa v priebehu roka učili, tak v zadaní určite nájdete niekoľko otázok, na ktoré ste schopní napísať viac-menej zmysluplnú esej (väčšinou si potrebujete vybrať tri otázky z 10 až 13).

Prínosy programu

Medzi hlavné prednosti štúdia teológie v Oxforde určite patrí možnosť stráviť čas v prostredí, kde na vás zo všadiaľ dýcha stáročná tradícia vzdelávania – špičkové knižnice, v ktorých študovali významní svetoví vedci, básnici, politici, atď., brečtanom obrastené budovy colleges, množstvo rôznych klubov a spolkov na povznesenie duše i tela, pestované trávniky, nádherné parky… Oxford je ale hlavne miesto, kde ste obklopení chytrými a motivovanými ľuďmi, ktorých baví to, čo študujú a prednášajú. Preto sa tu prirodzene koncentrujú svetové kapacity vo svojom odbore. Máte tak možnosť učiť sa od tých najlepších a byť v centre diania. Zároveň získate kontakty na odborníkov, ktorí sa venujú tomu, čo vás zaujíma a môžete sa na nich v budúcnosti obrátiť.

Pre mňa bolo najväčším prínosom štúdia teológie asi to, že som sa nad niektorými dôležitými otázkami mohla zamyslieť do hĺbky. Vzhľadom k tomu, že teológia ako odbor má stáročnú intelektuálnu históriu, prišlo mi fascinujúce sledovať vývoj niektorých myšlienok v čase. A neraz som nadobudla pocit, že napriek úžasnému pokroku, ktorý sme ako ľudstvo dosiahli, vo viacerých základných otázkach stále nemáme veľmi jasno.

Oxfordská teologická fakulta je veľmi „nedogmatická“. Neprednáša sa tu nejaká konkrétna kresťanská teológia (anglikánska/ katolícka/ partikulárna protestantská, atď.), keďže tu prednášajú členovia rôznych cirkví (aj agnostici či ateisti). A preto tí, ktorí by radi dostali jasné a jednoduché odpovede na zložité otázky, budú pravdepodobne štúdiom v Oxforde sklamaní.

Po skončení štúdia totiž budete mať zrejme viac otázok ako ste mali na jeho začiatku. S veľkou pravdepodobnosťou sa však za ten čas naučíte lepšie pýtať, a tak skončíte s oveľa zaujímavejšími otázkami.

Autor: Veronika Luptáková
Magdalen College, Oxford

V Londýne je MHD nekresťansky drahá, týždeň jazdenia autobusmi vyjde študenta na 15 a týždeň metra až na 21 libier (a to najlepšie na tom je, že každoročne sa to zvyšuje o približne 5 percent). To sú vysoké čisla aj v porovnaní s ostatnými európskymi metropolami.

A nielen to – mestská doprava je aj zarážajúco neefektívna. Na zastávkach nenájdete presné časy odchodov autobusov, len intervaly, napríklad „ide každých 8-12 minút“. Dĺžka cesty je nepríjemne „orientačná“, čo v praxi znamená, že v zápche cesta, ktorá podľa poriadku trvá 20 minút, zožerie aj dvojnásobok. Ak sa pritrafí oprava nejakého výtlku, ktorá upchá jeden celý pruh, alebo obchádzka, tak to rovno môžete ísť pešo, a v cieli budete rovnako rýchlo.

Celkovo by sa o londýnskej doprave dalo písať (teda presnejšie „frflať“) donekonečna. Snáď spomeniem len toľko, že my tu v strednej a východnej Európe sme z tohto hľadiska celkom vyspelá kultúra, a to vďaka predpisom ako nulová tolerancia alkoholu za volantom a celodenné svietenie, a tiež vďaka používaniu vyspelých dopravných značiek ako zákaz zastavenia alebo státia. Takto u nás nehrozí, že ráno v špičke nejaký ignorant zastaví svoje auto hocikde na ceste a zabrzdí celú premávku, ktorá ho v úzkych londýnskych uličkách obchádza len veľmi pomaly. V niektorých ohľadoch v Anglicku zastal nielen čas, ale aj zdravý rozum.

Skôr či neskôr tak začne chudobný študent z východnej Európy uvažovať nad bicyklom ako serióznou alternatívou. A to napriek šoférovaniu vľavo, a faktu, že z pohľadu chodca vyzerá bicyklovanie ako jasné hazardovanie s vlastným zdravím. Londýnski vodiči nebývajú k chodcom veľmi ohľaduplní, a pre turistov je prechádzanie cez cesty vždy adrenalínový zážitok. Cyklistov však vodiči prekvapivo tolerujú, to jest netrúbia, nenadávajú a obchádzajú širokým oblúkom.

Prečo je dobré bicyklovať

Spravme obrovský mentálny skok. Bicyklovanie v Londýne je v podstate skvelý zážitok. Ten pocit, keď kľučkujete pomedzi autá stojace v zápche alebo na semaforoch, to je takmer ako detský sen z GTA Vice City (a prakticky jediná vzrušujúca a zároveň legálna vec z tejto hry). Cyklista je v centre Londýna najrýchlejším účastníkom premávky, a na periférii tiež veľmi nezaostáva (autobusy sú príbližne rovnako rýchle). To hlavne kvôli množstvu semaforov na každom kroku, na ktorých každou chvíľou svieti červená, ktorú svojvoľne aktivujú chodci, a tak žiadna zelená vlna nehrozí.

Okrem toho, z pohľadu cyklistu v londýnskej dopravnej anarchii červená na semafore podlieha interpretácii. Nie je to niečo vnímané ako zákon, ale skôr ako orientačný znak, že pozor, cez križovatku práve tečie premávka, a je lepšie do nej nevstupovať. Takže keď sa obzrie na jednu aj druhú stranu a vidí, že nič nejde, tak proste kašľať na to a ide sa. Cyklisti sú doslova pánmi ciest.

Ako zohnať bicykel

Študent má niekoľko možností. Po prvé, môže si bicykel kúpiť. Najlepšie ojazdený, ktorého cena sa pohybuje od 50 do 150 libier (samozrejme, horná hranica neexistuje, ale za 150 sa už dá kúpiť veľmi slušný stroj). Kupovať možno v škole od starších, odchádzajúcich študentov, alebo počas aukcií, kedy univerzita po skončenom školskom roku vyzbiera všetky opustené bicykle na kampuse a vydraží ich, alebo na cez eBay a Gumtree. Po druhé v Londýne existuje sieť takzvaných Barclays bicyklov. Ktokoľvek si v centre mesta môže z vyznačených stojanov požičať bicykel na 30 minút a potom sa ľubovoľne presúvať medzi stojanmi. Ak si túto službu predplatíte na jeden deň (počas 24 hodín si možno brať bicykle zo stojanov na max. 30 minút), tak vás to vyjde na 2 libry, ak na rok, tak 90, čo je desaťkrát menej ako náklady na metro (viac informácií o cenách tu). Bohužiaľ, sieť stojanov sa nachádza len v centre, čo väčšine študentov nevyhovuje.

Jazdenie a údržba

V Anglicku možno, na rozdiel od Slovenska, jazdiť bez svetiel, bez prilby a s ľubovoľným obsahom alkoholu v krvi. Samozrejme, selský rozum káže nepreháňať to, ale jedno-dve pivká nie sú žiadnou tragédiou. Svetlá sú tiež odporúčaným doplnkom pre každého človeka, ktorému je život milý (okrem normálnych obchodov sa dajú kúpiť za omnoho lacnejšie cez Amazon). V opačnom prípade po vás možno budú vykrikovať sociálne cítiaci vodiči. Jazdenia vľavo sa báť netreba, po prvých pár kilometroch to naozaj prestanete vnímať.

Celkovo bicykel prináša do života množstvo zaujímavých skúseností. Študent uvedomí, že má doma také zvieratko, o ktoré sa treba starať (žiadna MHD, ktoré všetkých dostane z bodu A a bodu B bez toho, aby niekoho trápilo, či má autobus dosť oleja alebo dostatočne nafúkané gumy). Bicykel človeka donúti vystúpiť z komfortnej zóny, kúpiť si pumpu (Amazon, 3 libry), WD40 a zopár kľúčov a naučiť sa, ako doťahovať a olejovať brzdy, rozobrať koleso až po ložiská, poskladať ho naspäť a pritom nestratiť ložiská, a samozrejme opraviť defekt. Možno zájsť až do extrému a skúsiť vymeniť zlomený špic na zadnom kolese, ale to je už niečo len pre labužníkov.

Kradnutie

Prirodzene, bicykle sa kradnú aj v Londýne, ale keďže ich je veľmi veľa, šanca významne závisí od farebnosti a modernosti. Niektoré univerzity (ako napr. Imperial) poskytujú priestory, kam sa môžu dostať len študenti, takže sa riziko krádeže výrazne znižuje.

Záver

Bicyklovanie v Londýne je skvelá skúsenosť, bezprostredný pocit slobody pohybu v desne prepchatom meste. Sem-tam sa cyklista nadýchne nejakého kúdoľu dymu zo starého auta, ale drvivá väčšina už spĺňa emisné normy Euro 4 a 5 (ktoré sa časom cyklista naučí rozoznávať vlastným nosom), takže žiadny problém. A, samozrejme, bonusom je pravidelné športovanie, ktoré má obrovskú výhodu v tom, že ho nemožno odkladať. Pokiaľ teda nechcete spávať v škole.

PS: Ak sa vám článok páčil, podporte ho prosím na vybrali.sme.sk.

Univerzita v Dundee, podobne ako iné britské univerzity, ponúka svojim študentom možnosť zúčastniť sa zahraničného študentského pobyt na jednej z partnerských univerzít v Európe, USA alebo Ázii. Moja voľba padla na Hong Kong z dôvodu jednoduchého: zažiť rok v Ázii a nazbierať čo najviac skúseností.

Na začiatok ponúkam pár užitočných rád pre každého, kto sa plánuje zapojiť do výmenného programu:

  1. 100% rozhodnutie. Ak si nie ste istý, že semester alebo rok napr. v Pekingu zvládnete, vyberte si inú krajinu. Stretol som ľudí, ktorí sa nevedeli začleniť alebo si zvyknúť na Hong Kong a novú školu.
  2. Finančný plán. Zistite si probiližné náklady na ubytovanie, stravu, dopravu atď. Mnoho informácií na internete môže byt zastaraných.
  3. Predmety. Často sa stáva, že predmety, ktoré vaša univerzita očakáva, že absolvujete, univerzity neponúkajú alebo sa vyučujú v domácom jazyku. Všetko ohľadom predmetov, kreditov a známok konzultujte s profesormi.
  4. Blogy. Venujte čas vyhľadávaniu blogov, ktoré môžu byť dobrým zdrojom skúsenosti a postrehov študentov o danej univerzite, meste alebo krajine.
  5. Na druhej strane, netreba veriť všetkému, o čom píšu ľudia na blogoch. Každý sme iný a každý má ine preferencie.
  6. Make every day count.

Chinese University of Hong Kong je jedna z desiatich hlavných univerzít v Hong Kongu a patrí medzi top 5 čo Ázia ponúka a top 40 sveta.  Univerzita presadzuje angosaský systém, čo sa odráža nielen na výučbe, ale aj na organizácii univerzity. Univerzita bola založená v roku 1963 a v súčasnosti na nej študuje približne 15 000 študentov. Ročné školné pre zahraničných študentov sa pobybuje okolo 100 000 HKD a pre domácich 42 000 HKD (1 Euro = 9.67 HKD). Náklady na ubytovanie sa pohybujú okolo 10 000 HKD na rok.

Študenti sú v prvom ročníku na základe pohovorov a osobných preferencií zaradení do jednej zo 6 colleges: New Asia, Shaw, S.H.Ho, Morningside, Chung Chi a United, ktorej členmi sú po celej dobe štúdia. Nechýba množstvo športových klubov a societies, ktoré študenti reprezentujú na súťažiach. Každá college počas roka organizuje spečifické aktivity ako sú prezentácie, konferencie, spoločné večere atď. Na čele college stojí profesor alebo úspešný alumnus ako college master. Rovnaký osud čakal aj výmenných študentov. Každá college má vlastné internáty, v ktorých boli výmenní študenti ubytovaní. Dbalo sa o to, aby boli rovnomerne rozdelení medzi colleges a premiešaní s domácimi študentami.

Univerzita ponúka predmety zo všetkých odborov, väčšina z nich je prednášaná v angličtine.
Vačšina profesorov je domácich alebo z Číny. V prípade ekonomickej fakulty, všetci profesori strávili celé alebo aspoň doktorantské štúdium v USA alebo Kanade na univerzitách ako Northwestern, Harvard alebo UC Berkeley. Výber predmetov je naozaj pestrý a študenti majú možnosť študovať aj predmety priamo zamerané na politiku, ekonomiku alebo históriu ázijských krajín. Mojím najväčším prekvapením bolo najmä vysoká kvalita kurzov mandarínčiny. Univerzita v spolupráci s Yale university vyučuje mandarínćinu od základov až po pokročilú úroveň so zameraním na obchodnú alebo právnu terminológiu. Prístup profesorov spolu s intenzitou výučby robil z mandarinčiny jeden z najťažších, ale súčasne najlepších predmetov, ktoré som na univerzite mal.

Pestré boli aj národnosti samotných výmenných študentov. Nechýbali študenti z USA, Nemecka, Holandska, Francúzska, Japonska, Južnej Kórei a z univerzít ako UC Berkeley, Princeton, UCLA alebo UPenn. Ročne sa na univerzite zíde asi 400 študentov so spoločnou záľubou v cestovaní, spoznávaní nových kultúr a užívaní si života. V každom rozhovore nechýbala debata o plánoch a zážitkoch z ciest po Thajsku, Číne alebo Vietname. Domáci študenti boli naozaj priateľskí, spoločenski a ochotní pomôcť. Životný štýl je odlišný a vo všeobcesnosti sa študenti viac venovali školským aktivitám ako západnému štýlu trávenia večerných piatkov. O vlastných skúsenostiach s Japoncami, Kórejčanmi a Číňanmi by som vedel písať na strany, ale o žiadnej inej ako o dobrej skúsenosti nemôžem hovoriť.

Hong Kong je metropola, v ktorej si každý nájde čo chce. Oplatí sa zažiť nie len nakupovanie, nočný život, pohľad na HK Skyline alebo ochutnať domáce jedlo, ale v Hong Kongu sa oplatí objaviť množstvo pláží, atrakcií, kultúrnych pamiatok a turistických miest, pri ktorých zabudnete, že vôbec v Hong Kongu ste.

Život v Hong Kongu je relatívne lacný v porovaní s európskymi metropolami. Záleží na individuallnom životnom štýle ale v prípade dobrého hospodárenia vám peniaze zostanú aj na cestovanie po Thajsku alebo Vietname bez toho, aby ste výrazne prekročili ročný rozpočet na UK univerzitu. Okrem toho, ak máte popri štúdiu čas, je jednoduché si nájsť prácu lektora anglićtiny na jednej zo základných škôl.

Autor: Ján Grnáč
University of Dundee & University of Nottingham

Chceš jít na školu, kterou jen tak někdo nedokončí a kde hned prváku polovinu lidí vyhážou?
Chceš jít na školu, kde budeš mít každý semestr dvacet předmětů a přednášky od rána do večera?
Chceš jít na školu, která bude zaměřená na praxi a umožní ti při studiu sbírat pracovní zkušenosti?

Potom rozhodně nechoď na Oxford. V prvním případě doporučuji Matfyz, ve druhém Pajdák a ve třetím VŠE.

Škola, kde nevyhazují?

Pamatuji si, jak jsem koukal, když nám na úvodní informační schůzce garant mého magisterského programu v rozvojové ekonomii hrdě oznámil, že se nestává, aby program některý student nedokončil. A pokud se to stane, tak většinou ze zdravotních důvodů. Podobně jako jiné anglosaské univerzity, Oxford provádí selekci studentů během přijímacího řízení, ne během studia. Pokud vyučující do svého programu někoho přijmou, věří, že je schopný studiem úspěšně projít. A pokud někdo selže, nevnímají to jako důkaz elitnosti svého oboru, ale jako své pedagogické selhání. Tomuto přístupu odpovídá i způsob hodnocení, které se ve většině oborů odvíjí pouze od psaných zkoušek soustředěných na konci roku nebo dokonce až na konci celého studia.

Přesto studenti tvrdě pracují. Jak je to možné? Zaprvé, univerzita přijímá studenty, u kterých se dá očekávat, že se chtějí učit a ze studia získat co nejvíce. Zadruhé, silná přítomnost takových studentů vytvoří prostředí, kde „cool“ není obcházet systém a projít školou cestou nejmenšího odporu, ale mít nejlepší eseje a nejbystřejší postřehy v diskusích. To pak k tvrdé práci motivuje i ty studenty, kteří by v jiném prostředí měli sklon k uvolněnějšímu přístupu. A zatřetí, studenty motivuje individuální způsob výuky. Ve velké třídě je jednoduché držet jazyk za zuby a tvářit se nenápadně. Pokud mě ale čeká tutoriál dva na jednoho se slavným profesorem, dám si záležet, abych před ním nebyl za hlupáka.

Proč tak málo přednášek?

Tak jako na jiných vysokých školách, i na Oxfordu studenti navštěvují přednášky. Ty ovšem zabírají jen menší část času věnovaného škole. Těžiště výuky ale leží v tutoriálech. Dvakrát týdně musí studenti k určenému tématu načíst literaturu a napsat několikastránkový esej. Ten potom sami nebo v malé skupince probírají s učitelem. Zatímco přednášky pokrývají učivo do šířky, psaní a diskutování esejů umožňuje studentům promyslet některá témata do větší hloubky.

Výuka formou tutoriálů je velmi rozšířená na bakalářském stupni. Magisterské programy se liší obor od oboru a někdy i v rámci něj. Například jednoroční magistr v rozvojové ekonomii, který jsem studoval já, tutoriály má, dvouletý magisterský program v obecné ekonomii ovšem nikoli. Pokud tedy uvažuješ o tom, že půjdeš na Oxford studovat magisterský program, dobře si zjisti, jak je strukturovaný ten konkrétní program.

A co praxe?

Cíl výuky v Oxfordu je studentům rozšířit obzory a prohloubit myšlení, ne je připravovat na konkrétní zaměstnání. Na získávání praktických dovedností bude dost času během pracovní kariéry. Naopak příležitost promýšlet a zpochybňovat základy dané disciplíny a učit se strukturovaně přemýšlet už se po vysoké nebude opakovat. Univerzita věří, že absolventi zvyklí tvrdě pracovat a samostatně a logicky přemýšlet si dokáží potřebné praktické dovednosti rychle osvojit po příchodu do praxe.

Během trimestru je zároveň studium příliš náročné, než aby umožnilo souběžně nějak intenzivněji pracovat. Někteří studenti si sice z nutnosti ke studiu přivydělávají, to je ovšem potom na úkor studia nebo schopnosti plně využít některé z tisíce mimoškolních aktivit, které Oxford nabízí. Naopak časté je, že studenti získávají pracovní zkušenosti na stážích během jarních nebo letních prázdnin.

Proč jít na Oxford

Zaprvé to nejdůležitější: budeš obklopená/ý zajímavými lidmi. Ne každý, kdo se dostane na Oxford, je génius (byť mimořádně inteligentních lidí pravděpodobně najdeš na Oxfordu více než na průměrné univerzitě). Každý, kdo se dostane na Oxford, ale je něčím zajímavý. Tím co zažil, co přečetl, jak přemýšlí, nebo třeba svými organizačními schopnostmi. Na každém něco je. Málokde jinde potkáš tolik lidí, kteří tě budou inspirovat – svým myšlením, svými zásadami a svým viděním světa – a pomáhat ti růst.

Zadruhé, ať je to dobře nebo špatně, lidská společnost byla a stále je založená na osobních sítích. K téměř všemu zajímavému, co jsem v posledních několika letech dělal – práci pro Světovou banku, výuce na Letní akademii Discover, stáži v Jižní Africe, sběru dat v Ghaně či konzultačnímu projektu v Lesothu jsem se dostal díky univerzitnímu mailing-listu, doporučení některého ze svých učitelů nebo pozvání některého z mých oxfordských spolužáků či známých.

Zatřetí, výuka je náročná, kvalitní a inspirující. Zvláště na magisterských a doktorských programech potom oceníš přístup k akademikům, kteří se pohybují na hranici současného vědění.

A začtvrté, získáš přístup k nekonečnému množství mimoškolních aktivit. Sporty od rugby přes podvodní hokej po famfrpál. Hudební společnosti od náboženských sborů přes jazz po muzikál. Národní od čínské přes brazilskou po československou. (Ne)náboženské od křesťanství přes islám po ateismus. Debata. Dobrovolnictví. Turistika. Malba. Tanec. A tisíc dalších.

Proč nejít na Oxford

I Oxford má svá negativa. Je dobré o nich vědět.

Zaprvé, je plný mimořádně schopných lidí, kteří si často sami sebou nejsou jistí, a proto mezi sebou neustále soutěží. Kdo toho více procestoval, kdo mluví více jazyky, kdo přečetl více knih, kdo měl prestižnější stáže? Své silné stránky přitom staví na odiv a slabiny skrývají. Je snadné si v takovém prostředí začít (zcela neprávem) připadat ne dost dobrý a trápit se tím. A je snadné zapomenout, že život má i jiné rozměry než počet zvládnutých jazyků a prestižních stáží.

Zadruhé, zkoušky jsou soustředěné do krátkého období na konci studia a probíhají formou esejů, vždy tři eseje za tři hodiny. To vytváří obrovský psychický tlak. Také to zvýhodňuje studenty, kteří jsou silní v písemném projevu a přemýšlí rychle (byť ne tak do hloubky) a znevýhodňuje ty, kteří se lépe vyjadřují ústně nebo třeba přemýšlí do větší hloubky, ale potřebují k tomu čas a klid.

A zatřetí, přátele, které získáš při studiu v Praze nebo Bratislavě, budeš s trochou štěstí vídat i dlouho po škole, možná celý život. Přátelé, které získáš v Oxfordu, se rozprchnou po světě. V kontaktu zůstaneš jen s pár z nich. Netvrdím, že tento bod je nejdůležitější, ale také myslím stojí za úvahu.

Všechno má svá pro a proti. Při rozhodování o tom, co je pro mě dobré, někdy nezbývá než si opakovat latinské heslo Oxfordské univerzity: „Dominus illuminatio mea“.

Autor: Matej Bajgar, doktorand ekonómie na Oxforde
Blog | Stránka

Po podaní prihlášky koncom januára, obdržaní ponuky „offer-u“ v polovici marca, po splnení podmienok a následnej akceptácii, môžete v septembri nastúpiť na postgraduálne štúdium práva – Magister Juris na Univerzite v Oxforde. Názvom sa nedajte odstrašiť. Na svete ho udeľuje síce len Oxfordská právnická fakulta, no obsahom je veľmi podobný známejším kurzom LLM. Na Oxforde sa dajú študovať dokopy tri právne „master“ kurzy, ktoré sa vzájomne prekrývajú.

Najväčším kurzom je Bachelor of Civil Law (BCL), ktorý funguje simultánne s kurzom Magister Juris (MJur). Zásadným rozdielom je fakt, že BCL sa môžu zúčastniť len študenti, ktorí študovali právo na univerzite v jednom zo štátov Commonwealthu, zatiaľ čo MJur je tvorený študentmi prevažne z Európskej únie a z krajín, ktoré nemali to „šťastie“ byť kolonizované impériom. Trojicu uzatvára Master’s of Law and Finance (MLF). Ten sa špecializuje na právne a ekonomické aspekty fungovania korporácií. MLF študenti si okrem povinných predmetov vyberajú aj dva, ktoré sa nachádzajú v ponuke pre BCL a MJur.

V tomto článku sa detailne pozrieme na kurz MJur. Ako MJur študent máte príležitosť vytvoriť si unikátne a pre vás optimálne zloženie predmetov. Z ponuky asi 30 master’s  predmetov (tá je, až na malé zmeny, každý rok rovnaká) si musíte zvoliť práve 4. Okrem toho sa môžete rozhodnúť jeden kurz obetovať a namiesto neho si radšej napísať dizertačnú prácu (väčšinou si túto možnosť volia študenti, ktorí chcú v akademickej kariére pokračovať). Veľkou výhodou MJur oproti BCL je, že si jeden predmet nemusíte zvoliť z ponuky master’s, ale máte k dispozícii aj ponuku bakalárskych predmetov, ktorých je asi 15. Tie sa líšia tým, že pozostávajú z väčšieho množstva tutorialov a esejí, ktoré musíte vypracovať počas roka.

Všetko sa to začne koncom septembra. MJur totiž začína už v mínus prvom týždni (2 týždne pred začiatkom seminárov podľa Oxbridgeskeho počítania trimestrov, pričom každý trimester pozostáva z 8 týždňov). V rámci tohto času máte možnosť zvoliť si svoje predmety. Okrem množstva informácií on-line, budete mať možnosť absolvovať “tester lectures” day. Počas neho vám vedúci jednotlivých predmetov postupne predstavia ich obsah v 10 minútových prezentáciách. Práve v tomto momente máte aj priestor na otázky – poprípade osobný rozhovor s daným vyučujúcim. Osobne mi tento deň pri výbere veľmi pomohol a pocit z predmetu odprezentovaného na “tester lecture” sa veľmi nezmenil ani po jeho ukončení o 9 mesiacov neskôr. Okrem študijných formalít na mňa čakalo počas tých 2 týždňov veľa prekvapení.

Váš život sa netočí len okolo školy a spolužiakov. Významnú časť bude zohrávať komunita postgraduálnych študentov, ktorá sa aktívne zapája do spoločenských aktivít Middle Common Room (MCR) vo vašej college. Hneď prvý týždeň bol venovaný ice-breakovým aktivitám kde sme od pub-crawlu (maratónu po krčmách), rôznych večerí, prehliadky colleges a BBQ v Boat house mali každý deň niekoľko poobedňajších a večerných aktivít. Každá college je svojrázna, no ak máte záujem, tak skoro v každej si nájdete skupinu ľudí, s ktorými vás bude baviť tráviť voľný čas. Okrem toho sa počas nultého týždňa koná veľtrh spoločností (student societies Freshers fair), kde sa ich počas troch dní predstaví asi 500. Okrem množstva darčekov od nich dostanete informácie o ich celoročnom fungovaní. Práve oni môžu tvoriť dôležitú súčasť vášho života v Oxforde. Paleta ponuky je vskutku pestrá. Od štandardných športových, hudobných, profesných, až po Oxfordské skvosty, ako Spoločnosť Harry Pottera, JRR Tolkiena, Whiskey Tasting Society a podobne. Na poslednú menovanú si dávajte pozor, lebo minulý rok ukončili svoju činnosť už po prvom trimesti, hoci záujem rástol každým eventom viac a viac :-)

Ale späť ku predmetom. Takmer každý pozostáva z troch druhov hodín. Prvým je lecture, ktorý sa dá považovať za ekvivalent našej prednášky. Pred lecture sa nevyžaduje osobitná príprava. Niektoré predmety lectures nemajú vôbec, iné každý týždeň, no nie je to veľmi obľúbená forma vyučovania. Gro celého kurzu preto tvoria semináre. Tie sa konajú každý týždeň a treba si na ne načítať kopec materiálov. Takmer vo všetkých predmetoch reading listy pozostávajú z učebnicových textov, kníh, článkov a právnych case-ov. Štruktúra je veľmi pestrá a jednotlivé materiály sa pekne dopĺňajú. Na záver sú stanovené otázky, nad ktorými by ste sa mali počas čítania zamýšľať. Tie potom tvoria aj jadro diskusie na seminári. Učitelia dbajú na to, aby bola diskusia vyvážená, tak ako medzi študentom a učiteľom, tak aj medzi študentmi samotnými. Preto často brzdia príliš výrečných a vyzývajú tých čo sa držia v úzadí. Celkovo je atmosféra veľmi priateľská. Posledným typom hodiny je tutorial. Ako som už spomínal, tie sa častejšie vyskytujú na bakalárskom stupni štúdia (preto odporúčam, zvoliť si bakalársky predmet). No aj na MJur zažijete aspoň 4, niekedy až 6 tutorialov v rámci jedného predmetu. V závislosti od veľkosti predmetu sa na ňom môžete ocitnúť sám, alebo aj v spoločnosti 3-4 iných študentov. Tu však obzvlášť platí dôraz na dôkladnú prípravu. Okrem toho je to ideálne miesto na konzultáciu učiva.

Okrem troch vyššie spomenutých druhov hodín, je študent motivovaný k tomu, aby nadviazal emailovú komunikáciu so svojím tútorom a prednášajúcim a adresoval im otázky, ktoré ostali nezodpovedané. V neposlednom rade nie je vôbec problém dohodnúť si s daným lektorom osobné stretnutie a hodinu-dve sa nerušene porozprávať o problematike, v ktorej máte nejasnosti. To však závisí takmer výhradne na aktivite študenta. Touto formou však človek dokáže vyžmýkať z kurzu nespočet príležitostí na odborný rast. Okrem toho sa mi párkrát stalo, že mi môj tútor z vlastnej iniciatívy ponúkol možnosť osobne sa stretnúť s niektorými expertmi a lektormi z môjho odboru, keď sa práve nachádzali v Oxforde a mali kúsok voľného času.

Ideálna príležitosť na spoznanie autorít z vášho odboru je na konferenciách a moot courtoch. O tých budete dostávať vyčerpávajúce informácie z fakulty, pričom mnohé z nich sa konajú aj mimo Anglicka. Veľkou výhodou je, že škola podporuje vaše akademické ambície a preto máte celkom dobrú šancu, že vám bude časť nákladov vrátená formou cestovného grantu, ktorý ponúka skoro každá college. Osobne som sa zúčastnil na konferencii práva duševného vlastníctva v Cambridge, kde som mal možnosť, okrem iného, porozprávať sa s autorom knihy, z ktorej som sa celý rok učil. Práve na takýchto miestach funguje najlepšie networking, ktorý je jedným zo základných pilierov celej školy. Poslednou, ale rozhodne nie najmenej dôležitou, príležitosťou, kde sa môžete niečo nové naučiť, sú talky. Tieto jednorazové prednášky nasledované diskusiou sa konajú buď pravidelne v rámci “discussion groups”, alebo príležitostne v réžii samotnej fakulty. Počas jedného dňa sa ich koná často aj desať, a preto som presvedčený, že si každý právnik príde na svoje. Okrem iného sú výbornou príležitosťou dostať obed alebo večerný drink zadarmo.

Výučba formou seminárov a tutorialov trvá prvé 2 trimestre (Michaelmas a Hilary). Počas 6-týždňových reading breakov medzi trimestrami som sa snažil doháňať materiály z reading listov, ktoré som nestihol prečítať. Prípadne  som si organizoval poznámky a zoznamy casov. Posledný trimester (Trinity) už väčšinou pozostáva len z revíznych seminárov a tutorialov, ktoré sa končia v štvrtom týždni. Po nich máte možnosť absolvovať cvičnú skúšku ( collection/mock exam), na ktorej si v podmienkach blízkym tým na skúške vyskúšate na vlastnej koži napísať 3-4 eseje  počas 3 hodín. Po collection nasleduje záverečný seminár (wrap-up seminar), kde si prejdete collection a dostanete priestor na posledné otázky. Potom Vám už ostane len pár týždňov do prvej skúšky. Posledná sa bude konať koncom júna. V polovici júla dostanete výsledky. Veľkou výhodou na skúške je, že k dispozícii dostanete 8 až 12 otázok, z ktorých budete musieť zodpovedať 3-4 podľa vlastného výberu. Tento bezstresový systém je super v tom, že nehľadá to, čo študent nevie, ale naopak, dáva mu priestor predstaviť zo seba to najlepšie. Preto sa nekoná žiaden adrenalín pri ťahaní otázky, ktorý je slovenským školám vlastný. Set otázok, ktoré obdržíte, Vám ponúkne dostatočnú paletu možností, aby ste sa nemuseli strachovať, že ste zabudli na jeden inštitút na strane 733.

Vzhľadom na náročnosť kurzu MJur, študenti dosahujú veľmi dobré výsledky. Zatiaľ čo okolo 20% dosiahne distinction, tak neúspech na final exams si vyžaduje celoročné a sústredené ignorovanie študijneho procesu. Veľkou zmenou oproti klasickej stredoeurópskej škole je skutočnosť, že dôraz je kladený na priebežné učenie. Preto v máji, počas revisions, už nečítate nové veci, ale pracujete s materiálmi, ktoré ste sami vytvorili počas predchádzajúcich mesiacov. Táto skutočnosť Vám preto s vysokou pravdepodobnosťou zabráni neuspieť na záverečných skúškach :-) Takže MJur úspešne ukončia skoro všetci hlavne preto, že sa učia celý rok.

Na druhej strane, napriek množstvu hodín strávených v knižnici, budete mať stále čas aj na iné aktivity. Väčšina študentov na MJur je v Oxforde prvý a zároveň posledný rok, a preto majú všetci dobrú motiváciu zažiť toho čo najviac. Najbežnejším spoločenským eventom sú formálne večere, kde študenti pozývajú svojich kolegov z iných colleges. Práve tam je ideálny priestor na zaujímavé rozhovory a spoznávanie nových miest a kútov Oxfordu. Preto sa nehanbite po ukončení každého seminára pozvať 2-3 spolužiakov v stredu na formal ku Vám na college. Jednak zažijete super večer, no hlavne sa Vám to pozvanie celkom určite vráti.

Veľmi obľúbenou formou socializácie sú výlety do domovských krajín vašich spolužiakov počas reading breakov. Predsa len, netreba to s čítaním preháňať :-) Po druhom terme ma prišli pozrieť dvaja kamaráti akurát počas Veľkej noci. Síce sa zo začiatku báli trestného stíhania, no potom si šibanie a oblievanie… pardon… proces ozdravovania a skrášľovania slovenských slečien veľmi užívali. Tak isto vy si už počas kurzu môžete plánovať návštevu nových kamarátov v Brazílii, Belgicku alebo v iných zaujímavých destináciách.

Okrem toho, medzi colleges zúri už viac ako 700 ročný boj o ultimátne prvenstvo v mnohých športových disciplínach. Najviac pozornosti sa však venuje pretekom osemveslíc. Každý trimester sa koná jedna regata. Ich atmosféra pripomína majstrovstvá sveta v hokeji na Slovensku. Kopec ľudí, zmrzlina, Pimm´s (typická alkoholická limonáda), šampanské a hamburgery len dotvárajú unikátnu oxfordskú skúsenosť, na ktorej by ste nemali chýbať či už v pozícii pretekára, alebo aspoň diváka. V prípade výnimočného talentu a chuti prokrastinovať sa môžete skúsiť dostať do oxfordských reprezentačných tímov, ktoré každoročne zápolia s nami nenávidenou a zároveň rešpektovanou Univerzitou v Cambridge v takmer každom športe, ktorý vám príde na um. MJur študenti sa však do reprezentačných družstiev zapájajú málo vzhľadom na ich študijne vyťaženie.

Po ukončení štúdia odporúčam zostať v Oxforde ešte aspoň 2 týždne a užiť si pokojnú atmosféru parkov, člnkovania a ostatných aktivít, na ktoré buď nebol počas roka čas, alebo počasie. Začiatkom júla sa koná rozlúčková večera pre všetkých študentov MJur a BCL, na ktorej budete mať poslednú šancu vidieť všetkých kolegov pokope. Potom sa každý s novým titulom rozpŕchne do „väčšieho“ sveta.

Autor: Marián Porvažník
Exeter College, Oxford